Paní Pavla (47) má dvě své velké děti. Žije s nimi a s manželem v Ostravě. Jednoho dne přátelům hlídali jejich tříletého syna Honzíka. Známí se zabili v autě a Honzík zůstal u Pavly a její rodiny v dočasné pěstounské péči. I přes počáteční problémy, Honzík totiž nebyl v dobrém zdravotním ani psychickém stavu, jim dítě přirostlo k srdci. A to i přes skutečnost, že mu museli věnovat až nadměrnou péči. Už si mysleli, že jim zůstane navždy. Po třech měsících se ale našli jeho prarodiče a Honzík od rodiny paní Pavly musel odejít. Pavla a celá její rodina je z toho na dně a těžko se smiřuje s tím, že jim Honzíka odebrali. Právně na něj nárok nemají, a tak alespoň doufají, že si jednou Honzík vzpomene na společně strávené chvíle a ozve se jim. To prý by byla pro něj ta největší odměna za to, jak pečlivě se mu věnovali.

Vypravovaný příběh:

Stále se nemůžeme smířit s tím, že Honzík už u nás není. Musíme pořád myslet na to, jestli mu nikdo neubližuje, s kým si hraje a co zrovna teď dělá.

Poslední zářijoví pátek měl mít náš Jeníček ve školce svůj den. To znamenalo, že měl přinést svoji oblíbenou hračku, ukázat ji  a vyprávět ostatním dětem o ní. Paní učitelka by předčítala všem z knížky, kterou by si Jeník přinesl a já bych pro všechny děti z jeho třídy připravila občerstvení. Vše ale dopadlo zcela jinak, Honzík do školky nešel a jeho oblíbená hračka – plyšový medvídek i knížka o cestě kolem světa zůstaly na jeho nočním stolku.

Ráno v sedm hodin k nám přijeli úředníci doprovázení policií a sdělili nám, že si Jeníčka musí odvést. Rozespalý Honzík si teprve protíral oči, když mu policisté odnášeli pytel s veškerým šatstvem do služebního auta. Vrátili se ještě pro dvě krabice plyšových zvířátek, autíček a ostatních Jeníčkovo milovaných pokladů. Pak přišla řada i na Honzíčka. Nikdy nezapomenu na jeho výraz, když si ho úředníci odnášeli. Snažili se ho na změnu připravit a říkali mu, že bude bydlet u babičky a dědečka v Havířově. Tříletý Honzík to očividně nechápal. Já jsem pro něj byla maminka a můj manžel tatínek a naše děti byly jeho sestra s bratrem. Jediné, co tak Honzík chápal, bylo, že odjíždí k neznámým lidem, jiným autem a s cizími lidmi. "Já chci tatínka," plakal náš Honzíček a slzy mu smáčely hebké tvářičky a oříškově hnědé oči. Já jsem se nezmohla na slovo. "Kde je maminka," ptal se náš maličký, když mu úřednice zapínala bundu. "Ne, já nikam nechci," plakal ve chvíli, kdy mu zapínali bezpečnostní pás a když se auto s policisty, úředníky a naším Honzíkem rozjelo, úpěnlivě nám mával, jako by nám chtěl naznačit, že se brzy vrátí a abychom si pro něj co nejdříve přijeli.

Manželovi i mě zvlhly oči. Zmohla jsem se jen na větu: "Tak to je konec!" Když u nás Honzík začal bydlet, uměl sotva pár slov a nyní ze sebe chrlil hned několik vět na svoji obranu. Očividně chtěl být u nás, ale soud rozhodl jinak. Jeníček byl v naší pěstounské péči od poloviny června do třicátého září. Chtěli jsme si ho ponechat déle, přirostl nám k srdci a my mysleli, že bude s námi žít napořád. Ale soudce na doporučení úřadů rozhodl jinak, prý bude lepší když bude dítě vychováváno v rodině příbuzných, tedy konkrétně u babičky a dědečka, kterým už je oběma přes sedmdesát. A navíc, Honzík je vůbec nezná, jeho rodiče s nimi nevycházeli a tak prarodiče jsou vlastně pro něj cizí lidé.

Honzíkovi se zabili rodiče v autě v době, kdy nás poprosili, abychom jim ho pohlídali. Oblíbili jsme si ho, tedy kromě mě i můj manžel a obě naše děti. Dostali jsme ho tedy na základě návštěvy úřednice do přechodné pěstounské péče, prý než se najdou jeho příbuzní. Musím přiznat, že jeho výchova nebyla jednoduchá. Když u nás začal bydlet uměl ve svých třech letech jen pár slov. Neměl však pouze slabou slovní zásobu, ale sám se nedokázal ani oblékat, ba ani jíst a navíc neuměl ani sám chodit na nočník. To všechno jsme se ho snažili naučit a přitom nám všem doma přirůstal k srdci. Dávali jsme mu vitaminy, chodili s ním na logopedii a proseděli u jeho postýlky dlouhé hodiny večer, jelikož v noci celé hodiny prokřičel, musel mít rozsvíceno a usnul, jen když někdo u jeho postýlky seděl. Nejen z těchto skutečností jsme usoudili, že se mu asi nežilo v jeho pravé rodině zrovna nejlépe.

Po dvou měsících pobytu u nás z něj bylo zcela jiné dítě, na konci léta byl již o tři kila silnější a pět centimetrů vyšší. Rozšířil si slovní zásobu a začal konečně tvořit vlastní věty. Už se vůbec nebál tmy a chodil spát v půl deváté večer, někdy dokonce i dřív. Naučil se říkat: "Mami, jsem unavený, chci si odpočinout!" Ani nevíte, jak jsem byla šťastná a měla radost z toho, že mě říká maminko. I můj manžel a naše děti byli z Honzíčka nadšeni a trávili s ním co nejvíce času. V těchto chvílích jsme byli přesvědčeni, že to potrvá věčně a Honzíček je už jen náš a nikoho jiného. Tím spíše, že úředníci se neozývali a my si začali připadat jako skuteční rodiče malého Honzíka. S takovými pocity jsme ho ostatně přihlásili i do mateřské školy u nás ve městě a prožívali s ním každý den, jenž coby předškolák strávil mezi dětmi. O všem nám tak barvitě vyprávěl a my naslouchali každé jeho větě.

Sousedé se nás často ptali, proč jsme si Honzíka nechali. Dokonce se domnívali, že nám z pěstounské péče plynou nějaké nemalé finanční zisky. Ale my opravdu něco získali, nikoliv však peníze, nýbrž lásku malého a oddaného chlapce, kterého jsme si zamilovali. Když u nás Honzík zůstal, často jsem se ptala sama sebe, jak to vlastně zvládnu a podobnými dotazy mě neustále obtěžoval i manžel. "Nevím, jestli bylo dobře, že jsme ze sebe udělali samaritány a Jeníčka si nechali," řekl mi v ten den, co jsme přikývli, že souhlasíme s dočasnou pěstounskou péčí. "Máte svoje děti, tak proč si přiděláváte cizí problémy. Copak je  to tak dobře placené?," ptal se nás pán ze sousedství.

Jenže o penězích to opravdu nebylo, Jeníček nám přirostl k srdci a najednou přišel poslední zářijový den a s ním pro nás i nebývalý šok. Úředníci nám jednoduše oznámili, že se ozvali Honzíkovi příbuzní a tak nám za vše děkují a odvážejí ho k babičce a dědovi. Samozřejmě, že kdyby existovala nějaká právní ochrana, nechali bychom si ho, ale advokát nám řekl, že nemáme šanci. To, že jsme se o něj vzorně starali a přirostl nám k srdci není prý dostatečný argument. Myslíme si, že by mu u nás bylo lépe, než u prarodičů, kterým je dohromady přes sto padesát let! Bohužel ani tento argument nám Honzíka nevrátí. A jak se smiřujeme s tím, že už u nás není? No, to je opravdu těžké. Vůbec nevíme, kde je. Úředníci nám totiž odmítli dát jeho novou adresu u prarodičů. Prý je to i pro nás lepší, že nevíme, kde je. Jenže my na něj musíme neustále myslet, jak mu je, co dělá, s kým si hraje a jestli mu nikdo neubližuje. Pořád musíme myslet na ty chvilky, kdy jsme si s ním hráli a věříme, že na nás nezapomene. Třeba až jednou vyroste, vzpomene si na ty krásné chvilky spojené s námi a vyhledá nás. To by byla pro nás ta nejlepší odměna!